Danteho slovy

Všechno už bylo řečeno. Už více než dvě tisíciletí je všechno napsáno. Pravda je celá odhalená. Nic skutečně nového nelze přidat. Rozhodně ne mým perem ani mým hlasem.

Po desetiletí jsem byl hledačem a tak trochu i bojovníkem. Brzy jsem pochopil, že bojovat s „draky“ a zabíjet je není nutné ani užitečné. Místo „meče“ jsem dal přednost kouzelné hůlce, té mágově. Jako mág jsem věřil, že je třeba změnit vlastní „oči“, vlastní pohled na svět, ne měnit „ošklivý a zlý“ svět.

Teprve v poslední době, za posledních patnáct nebo možná dvacet let, se vyjasnilo uvědomění, že „svět“ a „mág“ jsou jedno. A pokud není třeba měnit svět, který je dokonalý takový, jaký je, pak ani mág žádnou změnu nepotřebuje.

Ale bez záměru MĚNIT se mág rozpouští a stává se zbytečným projektem beze smyslu.

Život je stále více žit nevinně, bez záměru a bez chtění. Není potřeba nic DĚLAT, ani zjišťovat, KDO JSEM.

Když je mi zima, je to nepříjemné, a dusné horko mi vadí. V noci spím, sním a sny zapomínám. Všechno je tedy normální. Cítím podráždění i vzrušení, nadšení i nechuť. I tyto emoční „objekty“ jsou viděny z neutrálního prostoru. Myšlenky přicházejí a mění se, odcházejí, někdy je nahrazují jiné myšlenky. Někdy nastane kratší či delší pauza… TICHO… PRÁZDNO. Ne dva. Ani já, ani svět.

To, čemu se někdy říká PŘÍTOMNOST nebo také „rozpomenutí na sebe“, nastává, aniž by to vyvolávalo, hledalo či chtělo ono já, které věří, že velí a také volí.

Když mluvím, používám slova já, mě, moje a podobně. Zčásti ze zvyku, tedy nevědomě, a často jen pro snazší slovní dorozumění.

„Líbí se mi“ a „nelíbí se mi“ se téměř úplně vyprázdnily a ztratily smysl — ne proto, že některé skutečnosti harmonicky souzní a jiné naopak skřípou, ale proto, že ono JÁ, které pohrdá a možná odmítá, ztratilo moc. Nebo, jak by řekl kouzelník, „pocit vlastní důležitosti se rozpouští“.

Tento projev života, kterému moje matka dala jméno dante, nemá jméno, a protože je plynoucím procesem, nemá ani tvar. Cítí však MILOST proudit v žilách spolu s krví a těší se z krásy, která ho obklopuje.

Díky měkkému „srdci“ ho dojímají projevy lásky, tak obyčejné a dostupné.

Není tu žádná chlouba ani znevažování, protože je jasné, že se všechno děje samo v té bláznivé a nádherné hře, která se ZDÁ odehrávat.

Nejsem mistr ani guru, leda sám sobě. Ve chvílích, kdy se mysl zklidní a ztiší. Tehdy se ozve slabý hlas BYTÍ. To platí pro každého v každém okamžiku. Praxe proto spočívá ve zpomalování, v dalším a dalším zpomalování MYSLI A TĚLA, až do zastavení.

V klidu ticho, prázdno, BYTÍ.

Tato slova opakují učení, která nám byla nabízena od nepaměti.

Tedy nic nového.

Není co dělat

Není co hledat

Není co měnit. Proto

se každá praxe zdá zbytečná, každé hledání vzdaluje, místo aby přibližovalo…

Ale paradoxně může největší úsilí, záblesk geniality nebo šťastná náhoda přivést až ke ztrátě iluzí a možná k ODEVZDÁNÍ.

Je to odevzdání onoho já, které velí, které věří, že má vše pod kontrolou, že rozhoduje mezi dobrem a zlem, mezi správným a špatným a že může volit.

Nevím, co způsobí zhroucení této mentální konstrukce. Možná mnoho životů, bolestná traumata nebo rostoucí milost, díky níž nádoba přeteče.

A tak jsem tady a šeptám:

ODEVZDEJ SE